Milý Bernharde,
v manifestu letošního Meetingu Rimini se ptáte, kde se dnes projevuje síla, která uvádí do pohybu. Od letošních sudetoněmeckých Letnic na Meetingu Brno ve mně zůstává úžas. A s ním jeden obraz.
Podaná ruka
Evu Paddock, jedenadevadesátiletou ženu zachráněnou jako židovskou dívku v jednom z vlaků Sira Nicholase Wintona, představuji Berndu Posseltovi. Muži, který po desetiletí zosobňuje paměť sudetských Němců násilně vyhnaných po druhé světové válce z Československa.
„Přiletěla jsem přes celý oceán, abych Vám mohla podat ruku,“ řekla mu.
V tu chvíli se setkaly dvě velké evropské tragédie, které podle logiky dvacátého století měly zůstat v protikladu.
Pro Bernda Posselta to byl bezesporu nejsilnější moment celé akce. Eva dodala: „Věřím, že právě moje generace musí jít příkladem při uzdravování minulosti, aby naše děti, vnoučata a budoucí generace mohly žít bez břemene zděděného traumatu a nenávisti.“
Dotknout se rány
Tento příběh nezačal letošními Letnicemi. Nezačal ani před jedenácti lety první Poutí smíření. V jistém smyslu začal už v roce 1943, kdy se československý prezident Edvard Beneš vydal do Moskvy. V době, kdy ještě nebyla válka u konce, získal od Josifa Stalina podporu pro poválečné vyhnání tří milionů německy mluvících obyvatel českých zemí a současně rozhodl o geopolitické orientaci poválečného Československa.
Během nacistické okupace zahynuly statisíce česky mluvících občanů. Po válce následovalo vyhnání tří milionů německy mluvících, během něhož přišly o život desetitisíce lidí. Vznikla tak kulturní propast mezi Československem a jeho západními sousedy. Do ní byla o několik let později spuštěna železná opona.
Jednou z tragických kapitol byl i takzvaný Brněnský pochod smrti z května 1945, při němž bylo z aglomerace vyhnáno na třicet tisíc žen, dětí a starých lidí. Asi sedmnáct set z nich zahynulo během pochodu nebo krátce po něm.
Když jsme se v květnu 2015 poprvé vydali na Pouť smíření, šli jsme opačným směrem než tehdejší vyhnanci. Od hromadného hrobu u Pohořelic směrem do Brna. Nešlo o historickou rekonstrukci ani o pokus přepsat dějiny. Šlo o touhu dotknout se po desetiletí tabuizované rány. Dotknout se rány jako Tomáš na obraze Caravaggia a s úžasem začít novou cestu. Slova Václava Havla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se pro nás stala zkušeností.
Z této zkušenosti se zrodil Meeting Brno.
Krása přitahuje
Vzpomínám na telefonát Kateřiny Tučkové v srpnu 2015 při mém návratu z Rimini. Ptala se, zda mě nenapadá, jak ve městě trvale zpřítomňovat ducha smíření, kterého jsme pocítili na závěr Pouti. Nemusel jsem nic vymýšlet. Prostě jsem vyprávěl o Meetingu Rimini.
Tak vznikl Meeting Brno – ne jako projekt, ale jako výraz touhy po rozvíjení toho, co jsme prožili.
O rok později se tento příběh nečekaně vrátil na Meeting Rimini. V debatě La storia del Meeting Brno: un cammino della riconciliazione jsme česko-sudetoněmecké vztahy představili jako příklad přátelství mezi národy střední Evropy. Bernd Posselt od té doby často připomíná, že to bylo vůbec poprvé, kdy se na mezinárodním fóru nemluvilo o česko-sudetoněmeckých vztazích jako o otevřené ráně nebo nevyřešeném konfliktu, ale jako o zkušenosti smíření, která může být inspirací pro jiné.
Každý další rok přinesl nové tváře a nové příběhy. Wael Farouq. Emilia Guarnieri. Sto dvacet potomků brněnských židovských rodin rozptýlených po celém světě. Ty, Bernhard Scholz. Slovenská prezidentka a český prezident. Rami Elhanan a Bassam Aramin, izraelští a palestinští otcové, kteří přišli o své děti a přesto odmítli nenávist. Oleksandra Matvijčuk, dokumentující ruské válečné zločiny na Ukrajině. Boris Belenkin z moskevského Memorialu, organizace, která za cenu pronásledování hájila historickou pravdu o sovětském teroru.
Každá přiznaná a sdílená rána otevírá nové horizonty. Dává zakusit krásu, která přitahuje. A ukazuje cestu dál.
Letos se ukázalo, kam až nás tato cesta může dovést.
Kým chceme být?
Když jsme v roce 2025 pozvali Sudetoněmecký den do Brna, zdálo se, že jde především o další krok na dlouhé cestě česko-německého smíření. Otevřelo se však něco mnohem většího. Téma, které bylo po desetiletí vytlačováno na okraj veřejné debaty, se náhle ocitlo v jejím samém středu.
Dlouho v české politice platilo nepsané tabu: o sudetských Němcích se přátelsky nemluví. Kdo se vůči nim vyjadřoval vstřícně, prohrával volby a riskoval politickou kariéru. Vůbec nejhorším přečinem pak byla účast na svatodušních Sudetoněmeckých dnech v Bavorsku. Právě proto byla letošní otevřená podpora ze strany řady veřejných představitelů tak překvapivá. Nešlo jen o zdvořilá prohlášení. Šlo i o osobní přítomnost.
Do vášnivé veřejné debaty najednou vstoupili politici, novináři, historici, aktivisté, komentátoři i lidé, kteří o sudetských Němcích do té doby nikdy vážně nepřemýšleli. Na povrch znovu vypluly staré obavy, stereotypy a bolesti. Vládní většina v Poslanecké sněmovně svolala mimořádnou schůzi a přijala usnesení, kterým naši iniciativu odsoudila a vyzvala nás k zastavení příprav. Začaly přicházet i výhrůžky násilím a smrtí. Současně však podporu vyslovil prezident republiky, předseda Senátu, senátoři i všechny opoziční strany.
Začalo se ovšem dít něco důležitějšího. Lidé přestávali být diváky. Probouzela se občanská společnost.
Město Brno. Jihomoravský kraj. Kulturní a vzdělávací instituce. Církve. Dobrovolníci. Podnikatelé. Lidé, kteří se rozhodli převzít odpovědnost za prostor, ve kterém žijí.
Jan Urban napsal, že jde o vzpouru občanské společnosti proti dlouhodobé neschopnosti politických elit vést skutečný dialog. Erik Tabery ve vlivném týdeníku Respekt upozornil na pozoruhodný paradox: zatímco část politické reprezentace věnovala mimořádnou energii odsuzování celé akce, občanská společnost spontánně vytvářela prostor pro setkání a dialog. Právě tento kontrast pomohl odhalit, o co ve skutečnosti jde.
Jana Urbanovská a James Richter trefně poznamenali, že nešlo především o sudetské Němce. Šlo o to, kým chceme být jako společnost. Lev XIV. položil v encyklice Magnifica humanitas podobnou otázku celé současné civilizaci: jakou budoucnost vlastně vytváříme?
V Brně nešlo jen o minulost. Šlo o způsob, jakým zacházíme s pravdou. Jak rozumíme vlastní identitě. Jak se díváme na utrpení druhých. A zda jsme schopni stavět svou budoucnost jinak než proti někomu.
Brněnské Letnice nebyly jen kapitolou česko-německých vztahů. Staly se zkouškou toho, zda je Evropa ještě schopna proměňovat své rány v nové začátky.
Dějiny v přítomném čase
Na Moravském náměstí vyrostl dlouhý sousedský stůl. Na první pohled se u něho nedělo nic mimořádného. Lidé spolu jedli, pili, smáli se, poslouchali hudbu, tancovali a vyprávěli si své příběhy. Právě v tom však byla síla. Po desetiletích debat o historii, vině, nárocích a identitách najednou stáli vedle sebe lidé, kteří by se za jiných okolností možná nikdy nepotkali. Češi a Němci, ale i mnoho jiných. Potomci obětí nacismu i potomci vyhnanců. Studenti, senioři, politici, kněží, rodiny s dětmi. Minulost nezmizela. Seděla s námi u stolu. Přestala však být zdí.
Na okraji náměstí stáli ti, kteří přišli protestovat. Měli na to plné právo. Jejich přítomnost byla důležitá. Mohli slyšet stejné příběhy a pozorovat vše na vlastní oči. Neviděli žádné spiknutí proti národu ani žádnou revizi dějin. Viděli tváře, příběhy, lidi u jednoho stolu.
Na všechny námitky jsem reagoval „přijďte a uvidíte“. Nenechali jsme se vtáhnout do logiky nepřátelství. Po skončení programu jsem veřejně poděkoval i odpůrcům. Ne z diplomatické zdvořilosti, ale proto, že i oni byli součástí téže zkušenosti. Také oni pomáhali odhalit, o co ve skutečnosti šlo.
Stále zřetelněji se ukazovalo něco, co se velmi těžko plánuje a ještě obtížněji organizuje: událost. Sto čtyřicet akreditovaných novinářů z řady zemí: přijížděli natáčet reportáže a odjížděli s osobní zkušeností. Po skončení rozhovorů odkládali mikrofony a kamery a vyprávěli vlastní příběhy. Někteří mluvili o svých rodinách. Jiní o zkušenostech s totalitou. Další o tom, jak překvapeni jsou tím, co v Brně vidí. Hranice mezi pozorovateli a účastníky se rozplynula.
Něco se však začalo dít i mimo svět médií. Mnozí lidé nám psali, že se doma poprvé po dlouhých letech ptají svých rodičů a prarodičů na příběhy války, odsunu, komunistické totality nebo života v pohraničí. Babičky a dědečkové vyprávěli svým vnukům a pravnoučatům o tom, co sami prožili. Témata, která byla po desetiletí vytěsněna nebo tabuizována, se vracela do rodinných rozhovorů.
Probouzela se paměť. Na světlo vystupovaly příběhy, které byly po generace ukryty v tichu. Dotklo se to i rodin členů našeho týmu.
Podobné to bylo s politiky. Někteří vstupovali do příprav s opatrností. Téma bylo citlivé, veřejná debata vyhrocená a nikdo nemohl předem vědět, jak celý víkend dopadne. Čím více se však blížila samotná událost, tím více bylo zřejmé, že se zde chystá něco, co přesahuje běžné politické kalkulace. Vzpomínám si na tvář hejtmana Jana Grolicha, když mluvil o tom, že malá skupina lidí dokázala vytvořit prostor, ve kterém se společnost učí vést rozhovor sama se sebou. Vzpomínám si dojemnou osobní podporu primátorky Markéty Vaňkové. Vzpomínám na výzvu předsedy Senátu Miloše Vystrčil před skoro pěti tisíci poutníků smíření, že zkušenost podobná Meetingu Brno by prospěla každému českému městu.
Možná právě zde se nejzřetelněji ukázal letniční rozměr celé události. Po léta bylo politicky bezpečnější mlčet. O to pozoruhodnější bylo sledovat, jak politici, kteří ještě nedávno váhali, přijeli, naslouchali a začali veřejně pojmenovávat to, co mají před očima. A někteří začali tuto zkušenost nabízet i druhým.
V manifestu k letošnímu Meetingu v Rimini se také ptáte, zda politika a ekonomika inspirované logikou daru mohou znovu sloužit obecnému dobru. V Brně jsme mohli pozorovat odpověď. Vedle kulturního a duchovního rozměru vznikl prostor pro nové vztahy mezi moravskými a bavorskými městy, regiony, univerzitami, podnikateli. Do Brna přijel bavorský ministerský předseda Markus Söder. Do jednání se zapojili představitelé samospráv, univerzit, hospodářských komor i inovačních center. Nebyl to doprovodný program, ale další rozměr události.
Smíření není sentiment. Vytváří důvěru k novým formám spolupráce. Nejen mezi jednotlivci, ale také mezi regiony, institucemi a národy. V tomto smyslu nebyl Sudetoněmecký den pouze událostí kultury paměti. Stal se také investicí do budoucnosti. Do vztahů, které nesou konkrétní plody v oblasti vzdělávání, hospodářství, vědy i veřejného života.
Bavorská vicepremiérka Ulrike Scharf po návratu domů řekla, že v Brně zažila „dějiny v přítomném čase“. Pro Bernda Posselta, který více než čtyři desetiletí stojí v čele úsilí o česko-sudetoněmecké smíření, představovaly letošní Letnice naplnění životního snu. A pražský fotograf Eugen Kukla napsal: „Dochází mi to pomalu, postupně, ale o to silněji: v Brně jsem byl svědkem události, která má pro středoevropský prostor zcela zásadní význam. Události s přesahem, který se počítá na staletí.“
Minulost se na několik dní přestala jevit jako břemeno, které nás táhne zpět. Stala se zdrojem energie pro nový začátek. Proto nám tolik lidí psalo, že z Brna odjíždějí s vděčností.
Laboratoř budoucnosti
Mezi hosty letošního Meetingu Brno byli také lidé z Ukrajiny. Nepřijeli proto, aby studovali české nebo německé dějiny. Přijeli ze země, která denně čelí válce, okupaci, masakrům civilistů a otázkám, na které neexistují jednoduché odpovědi.
Přijeli Elena Mazzola a „anděl z Buči“ Konstantin Gudauskas, novodobí Wintonové, spojení záchranou lidí z války a stejnou otázkou, která se nad Ukrajinou vznáší od prvních dnů ruské invaze: jak ve válce a po válce neztratit lidskost? Jak ubránit srdce před nenávistí?
Pouť smíření ani Sudetoněmecký den pro ně nebyl historickou exkurzí. Byly laboratoří budoucnosti. Pozorovali, jak se společnost učí mluvit o vlastních vinách, aniž by ztratila důstojnost. Jak dokáže oplakávat své mrtvé a současně neztratit schopnost vidět utrpení druhých. Jak se z paměti nestává zbraň, ale cesta.
Několikrát během těch dnů zaznělo, že Ukrajina bude jednou stát před otázkami, před nimiž stála Evropa po roce 1945. Jak naložit s bolestí. Jak pojmenovat zločiny. Jak obnovit spravedlnost. Jak zabránit tomu, aby se oprávněný hněv proměnil v pomstu, novou nespravedlnost.
Největším vítězstvím agresora by nebylo obsazení dalšího území, ale okamžik, kdy by oběť přijala jeho logiku a nechala si otrávit vlastní srdce nenávistí, připomínala Elena. Jako čeští disidenti v komunistických lágrech: můžete mě utýrat, ale nedonutíte mě, abych vás začal nenávidět.
Nick Winton, syn Sira Nicholase Wintona, napsal, že odpuštění neznamená popření viny. Znamená přijetí skutečnosti a rozhodnutí jít dál.
Těžko si představit přesnější popis toho, co se v Brně odehrávalo. Šlo o svobodu člověka, který se nenechá definovat vlastní ranou.
Podobný tón zaznívá i ze slov nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který ve své diecézi letošní rok vyhlásil Rokem smíření. Ve svých vystoupeních na místech poválečných masakrů opakovaně připomíná, že staré rány je třeba otevřít, aby se mohly zahojit, a že namísto stavění zdí je třeba stavět mosty.
Síla hlasu
Smíření však není jen otázkou minulosti. Je také otázkou pravdy. A právě zde se zkušenost Brna přirozeně setkává s odkazem Charty 77. Na prahu padesátého výročí jejího vzniku i utýrání Jana Patočky.
Charta 77 nebyla především protestem proti režimu. Byla pokusem vrátit pravdu do veřejného prostoru. Právě proto zůstává její otázka živá i dnes. Patočkovi šlo o odpovědnost člověka, který se odmítne smířit se lží a je ochoten nést důsledky pravdy. Síla hrstky disidentů, kteří dokázali oslovit celou společnost, spočívala v odvaze nazývat věci pravými jmény.
Meeting Brno 2027 ponese název Síla hlasu.
Co je dnes třeba vyslovit? Jaké rány jsme si zvykli obcházet? Jaké lži jsme přijali jako samozřejmost? Co je natolik skutečné a krásné, že kvůli tomu stojí za to riskovat pravdu? A co nám dává odvahu podívat se na skutečnost beze strachu?
Tyto otázky se týkají celé Evropy, ba celého Západu. Zvykli jsme si na mír, bezpečí a rostoucí prosperitu. Dnes znovu čelíme válce na svých hranicích, návratu imperiálních ambicí, krizi důvěry v demokratické instituce i pokušení uzavírat se do vlastních strachů a resentimentů.
Signatář Charty Jan Urban opakuje, že žádná z velkých krizí současnosti nemá národní řešení. Evropa se musí znovu naučit myslet a jednat evropsky. Ne jako technokratický projekt. Ne jako soustava institucí. Jako společenství lidí, kteří přijímají odpovědnost za svět, ve kterém žijí.
Lev XIV. v encyklice Magnifica humanitas píše, že lidstvo stojí před volbou mezi novou Babylónskou věží a městem, v němž mohou společně přebývat Bůh a lidé. Jinými slovy: mezi světem, v němž lidé vedle sebe žijí, ale přestávají si rozumět, a světem, v němž rozdíly nejsou zdí, ale začátkem vztahu.
Právě v tomto smyslu se mi Letnice v Brně jeví jako událost s evropským významem. Ukázaly, že občanská společnost stále dokáže otevírat cesty tam, kde se zdálo, že zůstaly jen slepé uličky. Že setkání je silnější než stereotyp. Že pravda nemusí vést k rozdělení. A že smíření není slabostí, ale jednou z nejvyšších forem odvahy.
Překvapeni skutečností
„Síla hlasu“ evokuje postavu Jana Křtitele. Neoznačoval se za světlo. Nedělal ze sebe spasitele. Říkal, že je hlasem. Hlasem volajícího na poušti. Hlasem, který připravuje cestu.
Skutečný protagonista dějin není ten, kdo manipuluje a ovládá. Protagonistou je člověk, který je ochoten odpovědět na skutečnost, která k němu přichází. Člověk, který se nechá vyprovokovat pravdou. Člověk, který přijme odpovědnost za svůj malý kus světa. A žasne, když se začne dít, co nebylo možné předvídat. Naslouchejme si navzájem, čelme současným výzvám s odvahou a spolupracujme na budování lidštější a bratrštější společnosti, zve nás Lev XIV.
Manifest „festivalu úžasu“ Meeting Rimini 2026 vrcholí těmito slovy:
„Kde se dnes tato síla, která uvádí do pohybu, projevuje? Na těch nejméně očekávaných místech: (..) v tvořivosti těch, kdo dokážou vytvářet krásu tam, kde vládne úpadek; (…) v odvaze věřit, že nepřítel se může stát přítelem a že vztahy, které se zdály nenávratně zablokované, se mohou znovu otevřít. Nejde o sentimentalitu, ale o svědectví života a konkrétní zkušenosti, v nichž se láska ukazuje jako energie schopná znovu uvést do pohybu to, co se zdálo mrtvé.
Meeting Rimini 2026 chce ověřit, zda je tato síla skutečně klíčem k porozumění skutečnosti a k jejímu plnému prožívání. Láska, která nesmazává rozdíly, ale umožňuje jim tančit společně. Láska, která neochromuje, ale přitahuje k pohybu. Láska, která nás vyvádí ze sebe samých, abychom znovu našli své pravé a větší já. Síla, která může uvést do pohybu každého z nás a skrze naše jednání znovu rozpohybovat svět, který jako by se zastavil.“
Milý Bernharde, nevím, jak bych Letnice na Sudetoněmeckém dnu v rámci Meeting Brno popsal výstižněji. Zažili jsme onu sílu. Z lidí rozdělených dějinami se díky setkání stali poutníci smíření. Dřívější protivníci v sobě objevili sousedy a přátele. A ti, kteří se ještě včera báli mluvit, přišli, viděli a začali zvát druhé k podobné zkušenosti. Dějiny se daly do pohybu. A s nimi i náš úžas.
Na viděnou v Rimini!
David Macek
