Méně než deset tisíc. Tak málo dnes v České republice žije lidí, kteří válku zažili na vlastní kůži. A většina z nich byla v té době ještě dětmi. Ticho, které se po těchto svědcích postupně rozléhá, není jen osobní – je to společenská ozvěna. Čím méně hlasů může říct „viděl(a) jsem to na vlastní oči“, tím větší prostor dostávají neověřená vyprávění, dezinterpretace i propaganda.
Cena (s)míru
Festival Meeting Brno si toto výročí připomíná jako jedno z ústředních témat. Hlavní motto letošního ročníku – Cena (s)míru – odkazuje nejen k tomu, jak těžce byla po válce hledána rovnováha a jak vysokou cenu za mír zaplatili mnozí na všech stranách, ale i k dnešní realitě, v níž se mír znovu jeví jako něco zranitelného a nejistého.
Co všechno je společnost ochotna obětovat za mír? Jak rozpoznat falešné smíření od toho skutečného? A co když ticho po válce není smířením, ale jen hlubokou mezerou ve vyprávění?
Paměť, která má hlas
Zatímco živí svědkové mizí z veřejného prostoru, festival jejich hlasy přetváří do nových forem. Česko-německá mše, složená Jiřím Mottlem, propojuje básně Rilkeho a Reynka – dvou tvůrců, kteří ve své době citlivě vnímali rozdělenost světa i touhu po porozumění.
Na Mendlově náměstí se uskuteční sousedské setkání Brno u jednoho stolu, právě tam, odkud byli před osmdesáti lety vyháněni německojazyční obyvatelé Brna. Letos zde společně usednou jejich potomci i současní Brňané. Společné jídlo, hudba a tiché naslouchání budou příležitostí k dialogu, který může být hlubší než jakékoliv pamětní desky.
V letošním roce je obzvlášť důležitá také tradiční Pouť smíření – cesta, která symbolicky obrací směr dějin. Nepůjde se z Brna do Pohořelic, jako v květnu 1945, ale opačně. Vzpomínka, která má sílu postavit se proti zapomnění a vyprávět příběh jinak: cestou zpět, k sobě, k druhému. Pouť smíření zakončíme uctěním památky obětem let 1939–1945 v Kounicových kolejích.
Výstava Zmizelé Sudety přibližuje, jak se po válce proměnila kulturní krajina českého pohraničí – místa, která zůstala opuštěná a dnes mnohdy zcela zapomenutá. Film Nebelkind zase otevírá osobní rovinu mlčení, jež se v rodinách dědí po generace. Mlčení, které je často tíživější než samotné vzpomínky.
Přepište dějiny – ale čtěme mezi řádky
Otázku interpretace minulosti otevírá i komentovaná procházka Přepište dějiny s Martinem Gromanem a Michalem Stehlíkem. Místa okupace, odporu i poválečných represí se stanou scénou k zamyšlení: byl konec války skutečným osvobozením, nebo přechodem do nové formy nesvobody?
Výročí se promítne i do divadelní formy. Inscenace Brněnský proces, která bude uvedena v jednací síni Krajského soudu, rekonstruuje soudní řízení s gestapákem Ottou Koslowským. Režisér Břetislav Rychlík a dramaturgyně Markéta Špetíková otevírají otázky spravedlnosti, viny a kolektivní odpovědnosti. Brno bylo prvním městem, které po válce zřídilo mimořádný lidový soud – pokus o hráz proti živelnému násilí. Konec války totiž nepřinesl pouze mír, ale i řadu otázek, které zůstávají bolestně aktuální: Jak se vyrovnat s vinou? Co znamená spravedlnost, když se prolíná s bolestí?
Tyto otázky dnes nejsou jen akademickým cvičením. Jsou klíčem k tomu, jak se orientujeme ve světě, kde opět sílí extremismus, kde se dějiny ohýbají podle momentální potřeby – a kde není těžké uvěřit, že „to přece nebylo tak hrozné“.
Historická paměť jako základ festivalu
K událostem spojených s druhou světovou válkou se vztahují už samotné počátky festivalu Meeting Brno – ten vzešel z iniciativy Rok smíření v roce 2015, během níž město Brno veřejně vyjádřilo lítost nad krutým vyhnáním německojazyčného obyvatelstva po válce. Právě tehdy se začala psát nová kapitola městské paměti. Vzpomínky, které dlouhá desetiletí ležely tiše pod povrchem, se znovu vynořily a začaly dostávat hlas.
Jedním ze symbolů této proměny se stala Pouť smíření – dnes už neoddělitelná součást festivalu. Její trasa vede symbolicky opačným směrem než pochod smrti z května 1945. V prvních ročnících se pouti účastnili sami přeživší této tragické události. Dnes v jejich šlépějích kráčí jejich děti, vnoučata i pravnoučata. Příběh pokračuje.
Dalším výrazným momentem v proměně brněnské paměti bylo setkání potomků židovských rodin Tugendhat, Löw-Beer a Stiassni, které festival inicioval v roce 2017. Potomci těch, kteří kvůli nacistickému režimu přišli o své domovy, se tehdy vůbec poprvé cítili ve městě svých předků skutečně vítáni. Nešlo o návrat v historickém slova smyslu – ale o návrat důstojnosti, přijetí a otevřeného dialogu.
Reflexe druhé světové války není v programu Meeting Brno výjimkou, ale dlouhodobým tématem, k němuž se festival soustavně vrací. Patří k jeho základním pilířům. Každoroční návraty k těmto událostem vycházejí z přesvědčení, že právě otevřený, upřímný a často i bolestivý dialog může být cestou k hlubšímu porozumění i společenskému smíření.
Co znamená osmdesát let
S každým rokem ubývá těch, kteří mohou vyprávět z vlastní zkušenosti. A jak upozorňují historici, s jejich odchodem slábne schopnost společnosti vnímat minulost jako něco konkrétního a lidského. Vzpomínky mizí – a nahrazují je ideologie.
Festival Meeting Brno se snaží být jiným hlasem. Hlasem, který připomíná: dokud se bude vyprávět, paměť přetrvá. A dokud bude paměť živá, není konec.
Osm desítek let – časový odstup, který většině lidí připadá jako dávná minulost. Ale dějiny nejsou jen to, co se stalo. Jsou i to, co si z nich odnášejí další generace. Meeting Brno zve k tomu, aby se lidé zaposlouchali, ptali se a nenechali minulost umlknout. Protože paměť není něco, co se uchovává v archivech. Je to něco, co se žije. Každý den. Spolu.
Kompletní seznam akcí pořádaných u příležitosti výročí konce 2. světové války:
31. května
30. květen
1. červen
Uctění památky obětí let 1939–1945
Přepište dějiny: Brno válečné a účtující
2. červen
4. červen
Takashi Nagai: Poselství z Nagasaki
5. červen
6. červen
8. červen
