Premiéra – Wanko: Jsem přece jejich

Časosběrný dokument Wanko: Jsem přece jejich sleduje osobní cestu výtvarnice Andrey Wanko, která se rozhodla otevřít rodinnou historii, o níž se po generace mlčelo. Příběh její rodiny je hluboce spjatý s Brnem, česko-německým soužitím, obdobím nacismu i poválečnými událostmi. Minulost, která byla dlouho přítomná především jako ticho, strach a nejasné rodinné dědictví, se postupně stává předmětem vědomého hledání.

Co z příběhů našich předků zůstává v nás? Nakolik jejich zkušenosti, rozhodnutí, viny, křivdy a ztráty ovlivňují naše vlastní vztahy a způsob, jakým prožíváme sami sebe? A dokážeme přijmout své předky i s tím, co bychom sami přijmout nechtěli?

Po dobu jednoho roku kamera Andreu provází na cestě za poznáním vlastní rodinné historie i sebe samé. Zachycuje její pátrání v archivech, setkávání s lidmi, návraty na místa spojená s osudy rodiny, terapeutický proces i výtvarnou tvorbu. Sleduje také vznik výstavy Wanko: „…vždycky jsme byli Brňáci…“, v níž se původně intimní rodinné hledání otevírá veřejnosti. Andreina osobní cesta se zároveň protíná s mimořádným historickým okamžikem. V květnu 2026 se v Brně uskutečňuje historicky první sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky. Událost znovu otevírá staré rány a vyvolává silné emoce, protesty i nenávistné reakce v online prostoru. Téma, které Andrea dosud poznávala především skrze osudy vlastní rodiny, se náhle stává součástí vyhrocené veřejné debaty. Sama je nucena čelit otázkám, předsudkům a emocím, které ukazují, nakolik je společná česko-německá minulost stále přítomná.

Čím hlouběji Andrea do historie své rodiny proniká, tím více se rozpadají jednoduché představy o tom, kdo byl viníkem a kdo obětí. Minulost přestává být černobílým obrazem a začíná se skládat z konkrétních lidských osudů, rozhodnutí, selhání, ztrát i traumat, jejichž důsledky mohou přetrvávat po generace.

Wanko: Jsem přece jejich je intimním dokumentem o paměti, identitě a hledání vlastního místa v příběhu, který začal dávno před naším narozením. Roční cesta za rodinnou minulostí se postupně proměňuje také v cestu osobní – v konfrontaci s tím, co Andrea o své rodině, historii i sama o sobě dosud věděla. Aniž by film předjímal, kam ji hledání nakonec zavede, zachycuje proces, v němž samotné setkání s minulostí začíná proměňovat přítomnost. Kolik z našich předků žije v nás – a co se může změnit, když se odvážíme přijmout, že jsme přece jejich?