Kde domov můj? 

 

Do první třídy základní školy jsem nastoupila v roce 1993. Na zdi visel portrét Václav Havel a před tabulí stála paní – a nikoliv soudružka – učitelka. Severní Čechy, škola v panelákové budově a moje touha všechno znát a přihlásit se jako první. Jedním z prvních výkonů na známku, které v paměti dokážu vystopovat, byla recitace hymny České republiky. Já, šestiletá, jsem věděla, kde domův můj. Název ulice Fügnerovy jsem se učila psát ještě v mateřské školce. Lučinu jsem ale měla v mysli jako nátěrku na více či méně okoralý chléb typu Šumava a jakpak to „šumí bory“, jsem si neuměla ani při největší snaze představit.

To, že umíme hymnu nazpaměť a dostaneme z ní výbornou, neznamená, že skutečně víme „Kde domov můj“. Protože potom by domov nebyl jen adresou a metry čtverečními, ale prostorem mnohem zásadnějším, a nikoliv oploceným měrou mého nehmotného jmění. Domov je místo, kde nacházím bezpečí – ale to bezpečí a zázemí nepatří výhradně mně. Domov je otevřené srdce, dlaň připravená k pozdravu s druhými.

Otázka národa nikdy není a nebyla hotovou věcí, kterou bychom jednou provždy dostali do vínku. Není to genetická stopa ani jazyková příslušnost, není to hranice vytištěná na mapě. Národ je vztah – živý, proměnlivý a křehký. Je to žitá dohoda mezi lidmi, která se musí každý den znovu potvrzovat. Ne slovy, ale způsobem, jak spolu mluvíme. Ne zákony, ale tím, jak se k sobě chováme.

Když jsem začala mapovat historii kraje, kde jsem se narodila, pochopila jsem, že domov může nést i nevyřčenou bolest. Postoloprty. Les, kam děti nesměly chodit. Místo, kde po válce zůstaly hroby a dlouhé mlčení. Mlčení, které se dědí. Umlčená bolest totiž nezmizí – jen se přesune. Do rodin, do vztahů, do krajiny. A čeká, až ji někdo vysloví.

Právě proto vznikl festival Meeting Brno. Jako odpověď na otázku, zda je možné z paměti vytvořit most. Zda se dá projít opačným směrem – ne z donucení, ale z vlastní vůle. Každoroční Pouť smíření z Pohořelic do Brna je symbolem této cesty. Krok za krokem, v tichu i rozhovoru. Dotýkáme se míst, kde se rozmnožil hřích, a hledáme, kde by se mohla projevit milost.

Domov totiž není jen to, co jsme zdědili. Je to to, co jsme ochotni nést. Včetně odpovědnosti za minulost. Včetně odvahy přiznat, že pravda nikdy nepatří jen jedné straně. Včetně ochoty požádat o odpuštění – a odpustit.

V Brně se v roce 2015 prolomilo dlouhé mlčení. Město veřejně vyjádřilo lítost nad vyhnáním německojazyčných obyvatel po druhé světové válce. Od té doby se každý rok vracíme na cestu, která připomíná, že smíření není gesto slabosti, ale síly. Že vlastenectví nemusí být obranným reflexem, ale službou.

Někdy jsem si myslela, že domov je místo, kde jsem se narodila. Dnes vím, že domov je tam, kde jsme schopni zůstat člověkem. Kde dokážeme unést vlastní dějiny bez pýchy i bez výmluv. Kde se přestaneme ptát, kdo všechno sem smí patřit, a začneme se ptát, za jakými hodnotami chceme stát.

Domov je každodenní rozhodnutí. „Plebiscit srdce“, který se neodehrává ve volebních místnostech, ale v prostoru mezi námi. V tom, zda si podáme ruku. Zda nasloucháme. Zda jsme ochotni jít kus cesty spolu.

Možná teprve tehdy začneme skutečně rozumět slovům, která jsme se učili jako děti. A možná zjistíme, že otázka „Kde domov můj?“ není zkouškou z paměti, ale výzvou k odpovědnosti.

Protože domov není hotová odpověď. Domov je cesta.

Martina Viktorie Voborníková Kopecká