SBÍRÁME ČESKO–SLOVENSKÉ PŘÍBĚHY
PATŘÍME K SOBĚ?
Pocházíte ze Slovenska a pracujete nebo studujete v České republice? Narodili jste se v České republice a cítíte, že Československo v mezilidských vazbách přetrvalo? Máte slovenské přátele, rodinu, kolegy? Pamatujete si, jak se Československo dělilo?
Ať už jste se narodili v kterékoli části Československa, ať už dobu rozdělení pamatujete, či nepamatujete, ať už jste rádi, že máme dva samostatné státy, nebo se považujete za federalisty, zajímají nás vaše zkušenosti a postřehy. Zajímá nás váš „česko-slovenský“ příběh!
Napište nám prosím svůj příběh do komentáře. Bude redakčně schválen a poté zveřejněn.
Jmenuji se Markéta a narodila jsem se v roce 1985 v Praze. Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme mluvili česky i slovensky, protože moje matka pocházela ze Slovenska. V roce 1992 jsem byla sedmiletá a pamatuji si, jak se v naší rodině začalo mluvit o rozdělení Československa.
Můj otec byl zastáncem rozdělení, protože si myslel, že Česko a Slovensko by měly být samostatné státy. Na druhé straně moje matka byla proti rozdělení a chtěla, aby země zůstaly spojené. V naší rodině to vedlo k mnoha diskuzím a neshodám.
V roce 1993 se však stalo to, co jsme se báli. Československo se rozdělilo na dvě samostatné země – Českou republiku a Slovenskou republiku. Pro mě to bylo velmi těžké, protože jsem měla kamarády ze Slovenska a najednou jsme se stali cizinci.
Navíc jsme se museli přizpůsobit novým pravidlům a zvyklostem, které se v nových zemích objevily. Například jsme museli vyměnit naše československé peníze za české koruny a slovenské koruny. Také jsme se museli naučit nové hymny a vlajky.
I když se naše rodina rozdělila v názorech na rozdělení země, nakonec jsme se naučili žít v nových podmínkách a přijmout novou realitu. Dnes už je to více než 30 let. Slováci jsou pro mne stále rodina.
Urputná snaha Slováků o rozdělení Československa na 2 samostatné státy byla v té době pro mne hůře pochopitelná. Rozuměla jsem tomu, že Slováci chtějí mít po letech ve společném státě, ovládaným komunistickou vládou, samostatný stát, ale nebyla jsem přesvědčená, že to pro ně bude výhodné. Přece jen ekonomická závislost mezi oběma státy existovala, Slovensko bylo tou méně ekonomicky rozvinutou částí Československa. Sametová revoluce zametla s komunistickým režimem a Slováci pokračovali se zametáním toho, co nechtěli, Sametovým rozvodem. Rozdělení pro mne bylo smutné. Od malička jsem ráda jezdila na Slovensko, slovenskou přírodu mám v srdci, se Slováky jsem vždy dobře vycházela, nebyli pro mně jiným národem. Byli to „bratia“.
Kladně nyní hodnotím, jak se Slováci dokázali s rozdělením vypořádat a více méně i dohnat českou ekonomiku. V některých oblastech jsou i výrazně lepší – např. v budování dopravní infrastruktury. Nebáli se a neotáleli s využitím fondů EU. Klobouk dolů!
Narodila jsem se v Kežmarku a polovinu dětství prožila v Popradě. Moje maminka je Češka a otec slovenský Maďar původem z Lučence. V mých 9 letech jsme se přestěhovali do středních Čech. V době rozdělení republiky mi bylo čerstvě 15, nemohla jsem si tedy české občanství zvolit tak jednoduše, jako např. moji mladší sourozenci, ale musela jsem žádat „Mečiara“ o dovolení. Dokládání nulových nedoplatků na daních apod. mi v mém věku přišlo absurdní, celá procedura se kvůli nepořádku na úřadech na obou stranách protáhla asi na půl roku a bylo to dost ponižující. Nejvíc mě ale vlastně mrzelo, že musím volit jednu ze dvou variant, vzhledem k životě v Česku to pochopitelně z praktických důvodů bylo české občanství. Na Slovensko jako zemi jsem ale rozhodně nezanevřela, stále se cítím jako částečná Slovenka, můj otec dosud žije v Popradě, takže tam velmi často jezdíme. Po vstupu obou zemí do EU se řada věcí zjednodušila, ovšem během covidu se ukázalo, že hranice stále ještě existují, a setkat se v této době s rodinou nebylo jednoduché.
Z druhé roky som počul, že starí rodičia rozpad Československa zasiahol. Môj dedko je Čech a babka Slovenka a boli z toho veľmi smutní. Môj dedko nechcel po rozpade Československa prestúpiť na slovenské občianstvo a dovtedy bol zamestnaný v štátnej službe na Slovensku, a tým, že nechcel prestúpiť na slovenské občianstvo, prestal byť zamestnaný. Bola to podmienka.
Moji rodičia nikdy nehovorili o rozpade, ako o niečom, čo im veľmi zasiahlo do života. Mala som z nich dojem, že život šiel ďalej a vzťahy zostaly rovnaké. Osobne nepovažujem Českú republiku za cudziu krajinu. Nie som ďaleko od domova, a tým, že si sme, podľa mňa, mentalitou veľmi podobní, nie je to úplne iné a nie je to tak, že by sa človek v Česku musel prispôsobovať iným návykom. Okrem českej koruny je to jediná vec, ktorej sa musím prispôsobovať. Inak je to pre mňa veľmi podobné. Pomáha tomu aj veľká slovenská komunita, kde môžeme rozširovať vzťahy so Slovákmi, ale aj Čechmi. Vidím mnoho pozitív v tom, že tým, že na Slovensku je kresťanstvo veľmi živé a Česko je viac ateistická krajina, tak sa tu človek stretne s väčším spektrom názorov a je to obohacujúce. Človek vyjde zo svojej bubliny a baví sa s ľuďmi, ktorí majú iné ideologické a náboženské hodnoty. To je skvelá vec. Je to rôznorodé. Všeobecne myslím, že spolu máme veľmi dobré vzťahy. Len keď sa hrá hokej, tak je to miestami bratovražedné.
Zažil jsem povinnou základní službu, když mě komunisté nechtěli nechat studovat, a to jsem byl půl roku na Slovensku a pak v Čechách. V armádě to bylo obzvlášť promíchané. Spousta důstojníků byla Slováků. Nakonec jsem dlouhou dobu působil jako vojenský kaplan, už tedy v armádě České republiky. Tam byla spousta kolegů původem Slováků. Ke Slovensku jsem měl vždy krásný vztah, který se prohloubil tím, že miluji hory a že jsem objevil krásu hor na Slovensku. Vždy jsem se na Slovensku cítil jako doma, takže pro mě rozdělení Československa bylo nepředstavitelné. Když se Československo dělilo, tak jsem každému dával právo vnímat věci svým úhlem pohledu. Obrovskou roli hrál slovenský exil a pak, to pro mě bylo bolestivé, tam hráli roli duchovní. Měl jsem občas pocit takových zbožných demagogií:… Tady jsou ti bezbožní Češi a my si tu chceme zachovat tu pravou víru, tak se musíme odloučit…To v některých vystoupeních bylo silně cítit, a to mě velmi mrzelo.
Osobně si myslím, že nakonec to bylo dobře. Asi by tu byly nějaké výčitky a dohady – nekonečné dohadování o pomlčce v názvu a jestli velké písmeno či malé. Takhle si každý hospodaříme na svém a mohou to být velmi dobré vztahy dvou sousedů. V Česku se cítím jako doma a když jsem na Slovensku, tak se také cítím jako doma. A bohudíky vztahy dobré zůstaly. Nebylo tady žádné násilí. Obzvlášť, když člověk vnímal bývalou Jugoslávii, tak musí být vděčný, jak to proběhlo u nás.
Rodičia na rozdelenie československého štátu nadávali. Mysleli si, že Mečiar s Klausom podpísali niečo, za čo ľudia ani poriadne neboli. Chceli, aby Československo pokračovalo.
Od začiatku som sa cítil v Brne ako doma. K Morave som mal vzťah už predtým.
Na Silvestra 1992 mi bylo 15. Celý ten půl rok, kdy se dělilo Československo, jsem nedokázala uvěřit, že se to stane. Ačkoli mi všichni tvrdili, že ano. O půlnoci, když v TV hrála jenom česká hymna, jsem se rozplakala. Brala jsem to jako zradu a nechápala jsem to. Pak jsem si ale přečetla víc o společné historii a pochopila. Dneska už si myslím, že to je dobře, že jsme se nejdřív rozdělili, než jsme se zase sešli. A že právě díky tomu můžeme mít dobré vztahy. Kéž by vytrvaly i po slovenských parlamentních volbách…
Doma sme o rozpade Československa veľa nehovorili a mám pocit, že na Slovensku sa o rozpade vo všeobecnosti veľa nehovorí. Moji rodičia skôr hovorili o páde komunizmu. Myslím si, že keby sme zostali spolu, medzi niektorými ľuďmi by stále prevládal pocit, že Česko utláča Slovensko. Ja mám Českú republiku ráda. Je to tu viac friendly. A myslím, že československé vzťahy sú priateľské. Nerozišli sme sa v zlom.
Som ročník 1976 a bolo mi 17, keď sa Československo delilo. Z pohľadu Slováka som cítil, že sa naplní niečo, po čom sme túžili, ale zároveň som si uvedomoval, že niečo stratíme, pretože spoločný štát je silnejší a väčší po mnohých stránkach. Keby som sa vtedy mal rozhodnúť, tak by som asi nedokázal ísť do osamostatnenia, aj keď som po tom určitým spôsobom ako Slovák túžil. Slováci boli dlhú dobu pod niekým. Keď sme boli v Rakúsku-Uhorsku a Slovensko bolo súčasťou Horného Uhorska, tak ten útlak bol evidentný a boli sme braní za menej hodnotný národ. Po vytvorení československého štátu syndróm toho, že sme niečo menej, zostal. Možno preto, že sme desiatky rokov predtým žili ako národ druhej triedy, tak aj spolu sme sa cítili, že sme takí druhoradia. Aj keď rozhodne bolo vidieť, že priateľstvo Slovákov a Čechov je silné. V tej chvíli, keď sa československý štát delil, som si pomyslel, že teraz môžeme zažiť tú plnú slobodu a dosiahnuť to, čo dosiahli iné národy. Napriek tomu aj v tej chvíli, aj v čase, keď som dospieval, bolo vnímané, že spojenie Slovákov a Čechov bolo dobré a pomohlo nám prekonať mnohé problémy, ktoré by Slováci sami nikdy nezvládli. Beriem to ako určité obdobie dejín histórie slovenského národa, ktoré bolo potrebné a dobré. Či sme sa mali rozdeliť, alebo nemali, to je oriešok. Dnes je to takto a nič nezmeníme a možno som rád, že sa to stalo takto. Udialo sa to dobrým spôsobom. Mnohé národy sa v 90. rozdeľovali v boji. Delenie Juhoslávie alebo predtým Severného Írska. Boje jedných proti druhým. Veľká nenávisť. My sme boli ako bratské národy a keď sme sa rozhodli, že ideme od seba, tak to bolo kultivované a pekné. Vďaka tomu teraz môžeme spomínať na to, čo bolo pekné s vami a môžeme sa inšpirovať tým, čo máte krajšie ako my. Zároveň niečo krajšie, čo máme my, môžeme ponúknuť vám. Bolo mi ľúto, keď sa utvárala pevná hranica medzi nami, keď bola rozdelená rodina, pretože bývali o dedinu vedľa, ktorá už bola slovenská alebo česká a človek musel prejsť pasovou kontrolou. Európskou úniou sme to ale dali do poriadku. Keď sa na to pozerám po tridsiatich rokoch od rozdelenia, tak som veľmi rád, že naše vzťahy, medzi Slovákmi a Čechmi, sú veľmi nadštandardné a dúfam, že také vždy budú. Priateľstvo z jednej i druhej strany je plné. Rešpektujeme sa navzájom.
Jmenuji se Olga a jsem ročník 1966.
Dodnes mi slovenština zní prázdninově.
Můj otec, Jaromír Procházka, své dětství prožil na Slovensku – narodil se ve Zvoleně r. 1926 českým rodičům. Dědeček dělal zeměměřiče, jezdil po slovenských vesnicích a získával z terénu podklady pro budoucí slovenské mapy. Za vzniku „Slovenského štátu“ roku 1939 se rodina musela vrátit do Čech. Dostali jeden nákladní vagon a v něm stěhovali nábytek do Brna. Tam otec na víceletém gymnáziu bojoval s „i“ nebo „y“ v českém pravopise. Pletlo se mu to se slovenštinou. Pak vystudoval na učitele dějepisu a vzal si též učitelku. Bydleli na Vysočině. Už jako malé tři dcery nás otec každé prázdniny vozil na Slovensko. Pamatuji si, jak mne pochválil, když jsem jako osmiletá vylezla na Malý Rozsutec. Pak už jsme byly mládež a otec s námi jezdil dál. Navíc přibral partu asi osmi studentů – bohoslovců a tajně je v horách během týdenního pobytu učil dějepis. Konkrétně komunisty překrouceně interpretované části dějin. Tak jsme třeba během turistického výletu roku 1985 probírali „zakázané“ učivo dějepisu totiž Pražské jaro 1968 a následnou invazi ruských tanků v Praze. Každé léto týden ve slovenských horách. Byla to nádhera. Otec nás učil slovenské písničky, co jsme na vršcích a skalách „halekali“. Otec si též velmi vážil slovenského disidenta jménem Milan Šimečka, četl jeho knihy vydané v samizdatu. Za revoluce byl jeho oblíbený politik Fedor Gál.
Z pozice učitele dějepisu (který však za komunistů nesměl učit), rád říkal: „Důležité je, že v klíčových dějinných okamžicích Slováci a Češi vždycky drželi při sobě.“
Rozdělení nesl těžce. Nechtěl mít v občance napsáno: „národnost česká“, ale ponechat si: „národnost československá“. Pak ho sestra lékařka přesvědčila, že nevymění-li si občanku, přijde o nárok na zdravotní ošetření. Angažoval se ale v česko-slovenských spolcích. Psal články do česko-slovenských novin „Mosty“. Své vnučce v dopise vypsal všechny věty, co se slovensky a česky řeknou stejně. Byla tam, myslím, věta: „Neberte toho psa do domu!“ a „Druhá sestra šije doma“. Pak už jsme otci jen ukazovaly fotky z našeho pobytu na Slovensku. Nebo mi na mapě předem ukazoval, kudy bychom mohly jít. Byly to nejšťastnější chvíle jeho pozdního stáří. Se sestrou Martou jezdíme na dovolenou na Slovensko každé léto dodnes. Zvládly jsme to i za Pandemie. Otec by měl radost.
Rozdělení Československa si nepamatuji, ale stále mám pocit, že jsme v mnohém bratři. Fascinuje mě, jak si fandíme například i při sportovních kláních. Když je ve finále ČR nebo SR, oba národy jsou na nohou a přejeme si výhru. Pokud ovšem nejsme zrovna proti sobě 🙂 Myslím, že patříme k sobě… a spolupráce prezidenta ČR a prezidentky SR to jen potvrzuje.