Meeting Brno 2024: Od traumatu k naději (21.–30. června 2024)

Festival Meeting Brno se od svého vzniku věnuje příběhům, jež si jako společnost někdy raději nechceme připomínat. Vyvolávají v nás otázky, jimž není snadné čelit. Skrývá se v nich krutost, zbabělost, lhostejnost. Možná doufáme, že se nás tyto události naší historie netýkají. Už tak se potýkáme s nejistotami, jaké jsme si před pár lety nedovedli představit. Prošli jsme epidemií a energetickou krizí. Nedaleko od nás se válčí. Svět je dost složitý i bez duchů minulosti.

Přesto cítíme, že se obtížné okamžiky historie stále vynořují. V souvislosti s přímou volbou prezidenta, nedůstojnou výši důchodů někdejších disidentů, při příležitosti výměny soudců Ústavního soudu. A nejen to. Jako bychom byli stále cosi dlužni. Minulost, s níž se nevyrovnáváme, deformuje naši přítomnost. Benedikt XVI. v souvislosti s činy katolické církve podotýkal, že pokud zanecháme zlo, morální vinu v minulosti, můžeme si být vždy jistí, že nás později „dožene“.

„Minulost není uzavřená a jednou provždy hotová,“ uvedl básník Zbyněk Hejda v eseji Tabu v české historiografii. „Vracíme-li se k ní, tedy tak, že skrze sebe otevíráme její smysl do budoucnosti. […] Smysl dějin není jednou provždy dán, vždycky znovu se tvoří. Naším úkolem je účast na jeho tvorbě a z toho také vyplývá naše odpovědnost za něj“. V Obrazech z dějin národa českého Vladislav Vančura napsal, že „[…] i věci nejstarší leží v síti přítomného času“.

Chceme se na tvorbě tohoto „smyslu dějin“ podílet. Letošní festival Meeting Brno proto věnujeme tématu vyrovnávání se s historickými i osobními traumaty. Budeme hovořit o tom, proč si nedostatečně připomínáme osudy terezínských Židů zařazených do rodinného tábora v Osvětimi. Otevřeme otázky spojené s rozhodnutími prezidenta Edvarda Beneše. Budeme diskutovat o tom, jak se justice podílela na komunistickém režimu. Prozkoumáme osudy rodiny Belcredi v průběhu 20. století.

O osobních traumatech říká filosofka Alice Koubová: „Trauma si na sobě dost trvá. Když jím člověk zůstane fascinován, […] [p]ohybuje se svým životem jako pochopitelně přemožený, identifikuje se s křivdou, resentimentem a udělá mnoho zničujících rozhodnutí, který škoděj jak jemu samýmu, tak okolí. Ale má na to právo, nikoli jako oběť, ale jako svobodná bytost.“ A dál pokračuje: „Léčení traumatu je tělesně i mentálně neustálá hraniční zkušenost. Dlouhou dobu člověk třeba jenom jde, už to je výkon. Nebo střečkuje a až moc se snaží, udělá velký množství chyb, opakovaně se retraumatizuje, požádá o pomoc nevhodný lidi, sám taky ubližuje, ale může se mu pak stát, že to jednoho dne sroste a zažije dar, v jistém smyslu zasloužený, v jistém smyslu nevynutitelný.“

Hovořit veřejně o vyrovnávání se s osobními zraněními je nepochybně velice křehké. Přesto věříme, že od těch, kteří touto cestou šli před námi či se traumatem odborně zabývají, můžeme čerpat inspiraci i naději. Proto na festivalu přivítáme scénáristku a režisérku Evu Lustigovou, Daniela Low-Beera, který v někdejší textilní továrně v Brněnci buduje Muzeum přeživších, operního dirigenta Tomáše Hanuse či již citovanou filosofku Alici Koubovou.

Čeká nás 10 dní plných setkávání, uměleckých zážitků, diskusí, přednášek, procházek i koncertů. Těšíme se na Vás!