Martina Viktorie Kopecká: Usilovat o štěstí v nedokonalém světě
Martina Viktorie Kopecká je s festivalem Meeting Brno úzce spjata už od roku 2020, kdy se stala jeho prezidentkou. A protože je to dáma, která kromě své pastorační služby pomáhá lidem s traumaty, napsala pro vás čtenáře blogu Meeting Brno malé zamyšlení o traumatech osobních i těch ve vztahu k víře. Uvařte si kávu nebo dobrý čaj, udělejte si pohodlí a dopřejte si trochu klidu při společném rozjímání.
Rodíme se do světa, který není bezchybný. Přicházíme na svět do prostředí vztahů, které nejsou vždy optimální. Během života vytvoříme celou sbírku traumat, která ovlivní naše vzorce chování, pocit životního naplnění a štěstí. Některá traumata a bolesti nám pomohou dozrát v odolné jedince, když se jim postavíme čelem a budeme ošetřovat rány jimi způsobené, jiná nám přivodí úzkost. A často se stane obojí. V naší křehkosti je odkaz nezdolné síly člověka.
Bolest s neomezenou dobou trvanlivosti
Bolest v našich životech působí i když už dávno odezněla její příčina. Příběhy, setkání, poranění nemají omezenou dobu trvanlivosti. Jsou-li trápení a rány hluboké, vepíší se do našich tváří, těl i nervové soustavy. A nakonec i do našich genů, které v jistém ohledu zajišťují nekonečnost našeho bytí, máme-li nějaké potomky. Takto po generace dál a dál stojíme před úkoly, se kterými nebylo možné jakkoliv naložit v příbězích našich předků.
S bolestí se také často váže touha po spravedlnosti. Naše představa o kompenzující spravedlnosti pro ty, kteří zažívají bolestnou nespravedlnost, je určitou útěchou, ale není řešením, které by přinášelo trvalou úlevu, zhojení ran v jizvy. Touha po spravedlnosti proniká do našich modliteb a je tím, co Bohu pravidelně předkládáme. Čelíme trýznivé otázce po spravedlivém Bohu. Ale neznamená víra právě to, že vydržíme Boží neuchopitelnost, jak o tom píše Karl Rahner?
Víra buduje odolnost
Víra ve smysl života, víra v náboženském slova smyslu v člověku buduje již zmíněnou odolnost při zachování maximální citlivosti. Náboženství nemá být tím pověstným opiem lidstva, víra má člověku pomoci unést skutečnou tíhu příběhu. Toho našeho vlastního příběhu, který do jisté míry utváříme, ale i toho rodinného, který pokračuje skrze nás v tom nádherném, co kvete, i v tom bolestném, co někdy nedokážeme rozklíčovat, a přesto vnímáme váhu tohoto dědictví. Po generace.
Víra a duchovní život jsou linkami, tenkými nitkami, které se prolínají do gobelínů našich osudů. Víra může viset na vlásku, a přesto může být tím, co nám zachrání život. Duchovní rovina našeho života, kterou kultivujeme, pěstujeme a vyživujeme, může zazářit jako světlo v naprosté temnotě, ve které se ocitneme, ani nevíme jak.
Příběhy z minulosti ovládají naši přítomnost
Traumata, se kterými se potýkáme, mají různou příčinu. Ale pokaždé míří k oblastem, kde jsme nanejvýš citliví. Dotýkají se našich základních potřeb a ohrožují je. Místa a prostoru k životu. Výživy, té fyzické i duševní a duchovní. Podpory. Ochrany. A také hranic, které vytváří bezpečný prostor ve vztazích i v místě, kde žijeme. Nejzranitelnější jsme v dětství. Jsme doslova odkázáni na ty, kteří se nacházejí v naší blízkosti a naše potřeby naplňují. Ať už doslova a nebo symbolicky. Pomáhají tak zvnitřnění vědomí, že svět nebude tak špatné místo k životu. Saturací našich potřeb dosahujeme vědomí, že můžeme být dost dobře šťastni i ve světě, který není dokonalým rájem, jenž nám zaručuje bezpracnou spokojenou existenci. Tato internalizace se v nás odehrává ve větší nebo menší míře. Nejsme nezranitelní, i kdybychom prožili opravdu idylické dětství. Naše vědomí, nevědomí a podvědomí je natolik komplexní a provázané, že dokáže těmi neviditelnými vlákny příběhů, které se staly desítky let nazpět, ovlivnit naši přítomnost. Aktivátory těchto linek potkáváme dnes a denně. Vyrovnáváme se se vším, co nás vyvádí z míry. Až narazíme na úkol, na který jsme krátcí.
Trauma se nevyhýbá ani dospělým. Dostáváme neustále zadání k důležitým úkolům našeho života. Máme pochopitelnou tendenci se jim vyhnout, ale není to v náš prospěch. Cílem našeho bytí je zřejmá saturace našich základních potřeb. Ale také integrace polarit, které se v nás nacházejí – třeba přijetí faktu, že můžeme být něžní, ale v jiných situacích také silní, ba agresivní. Abychom mohli žít naplněný život, potřebujeme rozvíjet naše vědomí, bez toho, aniž bychom se vysmekli potřebě dotýkat se řešení problému a pohledu do tváře pravdě, byť je to nepříjemné. Máme za úkol rozvíjet naši akceschopnost, ale i trpělivost. A také se potřebujeme vyrovnat se svou jedinečností. Ať v tom smyslu, že na ni dokážeme být hrdí, ale i tak, že si uvědomíme, že jako lidé máme rovnocennou hodnotu a není tedy důvod se nad kohokoliv povyšovat.
Víra má schopnost traumata hojit
Duchovní život nás ke všem těmto úkolům vede. Dává nám inspirativní příběhy, které můžeme číst v Bibli nebo v jiných náboženských textech. Faráři a farářky mají v popisu svého poslání být učiteli/učitelkami, pastýři/pastýřkami, kněžími, kteří pečují o duchovní život člověka a přinášejí zprávu o spáse a o Božím milosrdenstvím. Doprovázejí k lidství, k autenticitě, k plnosti prožívání duchovního rozměru života. A ten nezná jen výšiny a extáze, ale také zahrnuje propasti, temnoty a bolesti. Ani lidé ve službě nejsou těchto úkolů zbaveni.
Svět naší víry a náš duchovní domov v různých církvích má schopnost traumata hojit, dotýkat se jich v bezpečném zarámování. Své příběhy nesdílíme jen s duchovními, ale také se společenstvím. Bolest neseme společně a předkládáme ji Bohu v modlitbách za sebe navzájem. Ale také některá traumata prožijeme právě na církevní půdě. Nemyslím tím relativně neškodnou nudu, kterou v dětství prožíváme na bohoslužbách, kam nás s příslibem odměny v podobě návštěvy cukrárny dovedli naši rodiče. Ale bolest, kterou způsobí jakékoliv zneužití moci tam, kde máme cítit naprosté bezpečí. Tohle trauma se dotýká nás všech, není jen „pár obětí“, toto je bolest celé církve napříč věky a místem. Zranitelní jsme všichni, děti, ženy, muži, mladí, starší. Člověk je z podstaty křehký. Právě to mu umožňuje zacítit Boží přítomnost, uvidět zázrak.
Stojíme před pomyslnou horou. Horou bolesti, trápení a traumat. Je na nás všech, abychom rozpoznali, kdy nastal čas vystoupit výš, rozhlížet se po kraji, vynakládat úsilí. Doprovázet a být doprovázenými. Nastal čas prohlédnout si údolí a vydat se o kousek dál. Přetvořit utrpení v sílu a moudrost, jak říká Viktor Emanuel Frankl. Nemusí to být osamělá cesta, touto stezkou se vydáváme společně, abychom pocítili štěstí, požehnání v tomto nedokonalém světě.
Martina Viktorie Kopecká
Stojíme před pomyslnou horou. Horou bolesti, trápení a traumat. Je na nás všech, abychom rozpoznali, kdy nastal čas vystoupit výš, rozhlížet se po kraji, vynakládat úsilí.
Bolest, kterou způsobí jakékoliv zneužití moci tam, kde máme cítit naprosté bezpečí, se dotýká nás všech. Není jen „pár obětí“, toto je bolest celé církve napříč věky a místem.
Náboženství nemá být tím pověstným opiem lidstva, víra má člověku pomoci unést skutečnou tíhu příběhu.
